Proč si skoro nic nedělám sám. A nemyslím si, že mě to stojí víc peněz

Nikdy jsem příliš nechápal potřebu dělat si všechno sám.

Ne proto, že bych si myslel, že některá práce je pod mou úroveň. A už vůbec ne proto, že bych měl pocit, že člověk má na každý problém automaticky vytáhnout peněženku.

Jen jsem se na to vždycky díval trochu jinak.

Pokud umím dobře dělat svou práci a dokážu jí za určitý čas vydělat víc, než kolik zaplatím někomu, kdo za stejnou dobu udělá mnohem lépe práci, které nerozumím, proč bych ji měl dělat sám?

Na první pohled to zní skoro příliš jednoduše.

Jenže kolem vlastní práce existuje zvláštní představa: když za ni nikomu nezaplatíme, byla zadarmo.

Podle mě právě tady začíná být matematika zajímavější.

Udělat si něco sám není zadarmo

Představte si, že potřebujete udělat práci, za kterou si odborník řekne 5 000 korun.

První reakce může být jasná:

„Pět tisíc? To si radši udělám sám.“

Pokud už všechno potřebné umíte, máte vybavení a za dvě hodiny je hotovo, může to být skvělé rozhodnutí.

Ale co když vám to zabere celý víkend?

Nejdřív několik hodin zjišťujete, jak se to vlastně dělá. Potom jedete koupit materiál. Zjistíte, že potřebujete nářadí, které nemáte. Uděláte první pokus, něco opravíte, něco předěláte a v neděli večer konečně stojíte před výsledkem.

Ano, na účtu vám možná zůstalo několik tisíc korun.

Ale bylo to skutečně zadarmo?

Zaplatili jste svým časem.

A čas má jednu nepříjemnou vlastnost. Na rozdíl od peněz ho nemůžete vydělat znovu.

Mně vždycky dávalo větší smysl dělat to, čemu rozumím

Můj pohled byl většinou opačný než klasické „udělám si to sám a ušetřím“.

Raději se budu věnovat práci, kterou umím.

Vydělám na ní peníze.

A část těch peněz dám člověku, který umí něco, co neumím já.

On možná za dvě hodiny zvládne něco, s čím bych já bojoval celý den. Já se mezitím můžu věnovat tomu, v čem mám náskok zase já.

Nemusí jít jen o podnikání.

Stejná otázka se může objevit u opravy auta, rekonstrukce, účetnictví, tvorby webu, úklidu, grafiky nebo administrativy.

Samozřejmě neplatí, že všechno máme okamžitě delegovat.

Ale podle mě také neplatí opak: že člověk, který si všechno udělá vlastníma rukama, automaticky hospodaří nejlépe.

Možná je to celé jeden velký koloběh

Na tomhle způsobu přemýšlení mě baví ještě jedna věc.

Peníze nezmizí ve chvíli, kdy je někomu zaplatím.

Já vydělám peníze tím, co umím. Část z nich zaplatím například řemeslníkovi za práci, kterou umí on.

Řemeslník si za vydělané peníze zase může zaplatit účetní, protože nechce večery trávit nad papíry.

Účetní zaplatí servis za opravu auta.

Mechanik si nechá od někoho vytvořit web.

A člověk, který dělá weby, si možná jednou zaplatí právě toho řemeslníka, kterým celý řetězec začal.

Peníze se točí.

Každý z nás část svého času mění za peníze a peníze potom používá k získání práce a času ostatních.

Možná právě proto mi nikdy nepřipadalo zvláštní zaplatit někomu za práci, kterou bych teoreticky mohl udělat sám.

Otázka pro mě nebyla jen:

Kolik mě bude stát ten člověk?

Spíš:

Kolik mě bude stát, když ho nezaplatím?

Největší chyba je počítat každou hodinu jako pracovní

Tady je ale potřeba dát velkou brzdu.

Řekněme, že za hodinu své práce dokážete vydělat 1 000 korun a někdo vám nabídne tříhodinovou službu za 1 500.

Jednoduchá matematika by řekla, že jste právě „vydělali“ 1 500 korun, protože během tří hodin můžete vydělat 3 000 a polovinu zaplatit.

Jenže takhle život nefunguje.

Pokud jste tu sobotu stejně neměli žádnou práci, kterou byste mohli udělat, žádné tři tisíce jste neztratili.

A pokud jste místo vlastní práce strávili tři hodiny sledováním seriálu, outsourcing vám automaticky nevydělal peníze.

Proto bych hodnotu času nikdy nepočítal jen podle hodinové sazby.

Důležitější je otázka:

Co bych v tom čase skutečně dělal?

Možná bych opravdu pracoval a vydělal víc.

Možná bych se věnoval rodině.

Možná bych odpočíval.

Možná bych se učil něco, co mi v budoucnu pomůže.

A možná bych nedělal vůbec nic.

Všechny tyhle možnosti mají jinou hodnotu. A ne každá se dá přepočítat na koruny.

Čas nemusí vydělávat, aby byl cenný

Tohle je podle mě ještě důležitější než samotná ekonomika.

Představme si, že si zaplatím úklid a získám tím tři volné hodiny.

Pokud během nich pracuji a vydělám víc, než kolik mě úklid stál, finanční logika je poměrně jasná.

Ale co když vezmu děti ven?

Co když jedu na výlet?

Co když si po náročném týdnu prostě sednu a nic produktivního nedělám?

Znamená to, že jsem peníze za službu vyhodil?

Nemyslím si.

Peníze nejsou jediná měna, kterou v životě máme.

Máme také čas, energii a pozornost.

A někdy může dávat smysl vyměnit peníze právě za ně.

Kdy bych si tedy raději někoho zaplatil?

Nemám na to přesnou tabulku ani kalkulačku. Spíš několik otázek, které mi dávají smysl.

• Jak dlouho by mi práce reálně trvala oproti člověku, který ji umí?
• Musím kvůli ní kupovat vybavení, které už možná nikdy nepoužiji?
• Jak drahá může být moje chyba?
• Můžu získaný čas využít způsobem, který má pro mě větší hodnotu?
• Chci se tu věc skutečně naučit, nebo ji dělám sám jen proto, abych nemusel platit?
• Baví mě to vůbec?

Poslední otázka není nepodstatná.

Někdo si celý víkend opravuje motorku a je to pro něj nejlepší relax na světě. V takovém případě nedává smysl vysvětlovat mu, že by měl práci delegovat, protože jeho čas má nějakou hypotetickou hodinovou hodnotu.

On si nekoupil levnější opravu.

Koupil si víkend, který ho baví.

A to je úplně jiná rovnice.

Někdy je nejdražší právě snaha ušetřit

Nechci tím říct, že bychom měli platit za každou drobnost, kterou jsme schopni udělat sami.

Spíš mi přijde zvláštní automaticky považovat vlastní čas za bezplatný.

Když někdo chce za práci 10 000 korun, vidíme deset tisíc korun.

Když nám stejná práce zabere dva nebo tři dny, nevidíme nic.

Z účtu totiž žádná velká částka najednou nezmizela.

Cena se schovala do času.

Do energie.

Do věcí, které jsme kvůli tomu neudělali.

A někdy také do výsledku, který mohl zkušený člověk zvládnout rychleji a lépe.

Nemusíme umět všechno. Možná právě na tom celý systém stojí

Já nepotřebuji být dobrý instalatér, mechanik, účetní, grafik, elektrikář a zedník zároveň.

Stačí mi být opravdu dobrý v něčem.

Stejně jako člověk, kterému zaplatím, nemusí umět to, co dělám já.

Možná je právě tohle jeden z důvodů, proč spolu vůbec obchodujeme.

Ne proto, že bychom byli neschopní udělat věci sami.

Ale protože čas, který máme, je omezený a každý z nás ho dokáže někde využít lépe.

Proto když někomu platím za jeho práci, nemám automaticky pocit, že přicházím o peníze.

Často si kupuji něco mnohem zajímavějšího.

Možnost dál dělat to, v čem jsem dobrý.

Nebo možnost nedělat vůbec nic.

A obojí může mít větší hodnotu než pocit, že jsem si zase všechno zvládl udělat sám.